Rozdělením disku se na disku vytvoří několik vzájemně nezávislých oddílů (angl. partition). Každý oddíl je nezávislý na ostatních. Dá se to přirovnat k bytu rozčleněnému zdmi, přidáním nábytku do jedné místnosti nemá na ostatní místnosti žádný vliv.
Jestliže už na počítači máte nějaký operační systém (Windows95, WindowsNT, OS/2, DOS, FreeBSD) a chcete na stejný disk ještě umístit Linux, patrně se nevyhnete přerozdělení disku. Obecně změna oddílu, na kterém je souborový systém, znamená ztrátu dat, takže si raději disk před změnami do tabulky diskových oddílů zazálohujte. Podle analogie s bytem a zdmi, z bytu také raději vynesete veškerý nábytek, než budete přestavovat zdi. Naštěstí je zde pro některé uživatele alternativní řešení Změna rozdělení disku bez ztráty dat, Oddíl 4.7.
Jako úplné minimum potřebuje GNU/Linux jeden diskový oddíl. Tento oddíl je využit pro operační systém, programy a uživatelská data. Většina uživatelů pokládá navíc za nutnost mít vydělenou část disku pro virtuální paměť. Tento oddíl slouží operačnímu systému jako odkládací prostor. Vydělení swap partition umožní efektivnější využití disku jako virtuální paměti. Je rovněž možné pro tento účel využít obyčejný soubor, ale není to doporučené řešení.
Většina uživatelů vyčlení pro Linux více než jeden oddíl na disku. Jsou k tomu dva důvody. Prvním je bezpečnost, pokud dojde k poškození souborového systému, většinou se to týká pouze jednoho oddílu, takže potom musíte nahradit ze záloh pouze část systému. Jako minimum můžete uvážit vydělení kořenového svazku souborů. Ten obsahuje zásadní komponenty systému. Jestliže dojde poškození nějakého dalšího oddílu, budete schopni spustit Linux a provést nápravu, může vám to ušetřit novou instalaci systému.
Druhý důvod je obyčejně závažnější při pracovním nasazení Linuxu, ale záleží k
čemu systém používáte. Představte si situaci, kdy nějaký proces začne
nekontrolovaně zabírat diskový prostor. Pokud se jedná o proces se
superuživatelskými právy, může zaplnit celý disk. Naruší chod systému,
poněvadž Linux potřebuje při běhu vytvářet soubory. K takové situaci může
dojít z vnějších příčin, například nevyžádaný e-mail vám lehce zaplní disk.
Rozdělením disku na více oddílů se lze uchránit před mnoha problémy, v příkladu
uvedeném výše při oddělení /var/spool/mail na zvláštní část disku
bude systém fungovat, i když bude zahlcen nevyžádanou poštou.
Dalším důvodem může být velký IDE disk, na kterém nepoužíváte LBA nebo překládací ovladač od výrobce, nebo máte starší BIOS (vyrobený před rokem 1998), který nepodporuje rozšíření pro velké disky. Potom je nutné umístit kořenový oddíl do prvních 1024 cylindrů na disku (obvykle prvních 524 MB).
Jedinou nevýhodou při používání více diskových oddílů je, že je obtížné dopředu odhadnout kapacitu jednotlivých oddílů. Jestliže vytvoříte některý oddíl příliš malý, budete muset systém instalovat znovu a nebo se budete potýkat s přesunováním souborů z oddílu, jehož velikost jste podhodnotili. V opačném případě, kdy vytvoříte zbytečně velký oddíl, plýtváte diskovým prostorem, který by se dal využít jinde. Diskový prostor je dnes sice levný, ale proč vyhazovat peníze oknem.
Následující seznam popisuje některé důležité adresáře. Měl by vám pomoci při rozhodování o rozdělení disku na oblasti. Pokud je to pro vás příliš matoucí, nebo něčemu zcela nerozumíte, klidně tuto pasáž ignorujte a přečtěte si ji až po prostudování zbytku instalačního manuálu.
/: Kořenový adresář představuje startovací místo adresářové
struktury. Obsahuje základní programy k tomu, aby se mohl zavést systém: to
znamená jádro, systémové knihovny, konfigurační soubory v /etc a
různé další potřebné soubory. Typicky je potřeba 30-50 MB, ale v konkrétních
podmínkách se požadavky mohou lišit.
Poznámka: nikdy nepřidělujte adresářům /etc,
/bin, /sbin, /lib ani /dev
vlastní oddíl na disku; nebyli byste schopni zavést systém.
/dev: tento adresář obsahuje nejrůznější soubory zařízení, které
jsou rozhraním k hardwarovým komponentám. pro více informací se podívejte na
část Názvy zařízení v Linuxu,
Oddíl 4.3.
/usr: všechny uživatelské programy (/usr/bin),
knihovny (/usr/lib), dokumentace (/usr/share/doc),
atd., jsou v tomto adresáři. Protože tato část souborového systému spotřebuje
nejvíce místa, měli byste jí na disku poskytnout alespoň 300-500 MB. Pokud
budete instalovat více balíčků, pravděpodobně byste měli vyhradit tomuto
adresáři ještě více místa.
/home: každý uživatel si bude ukládat data do svého podadresáře v
tomto adresáři. Jeho velikost závisí na tom, kolik uživatelů bude systém
používat, a jaké soubory se v jejich adresářích budou uchovávat. Pro každého
uživatele byste měli počítat s asi 100 MB místa, ale závisí na konkrétní
situaci.
/var: v tomto adresáři budou uložena všechna proměnlivá data jako
příspěvky Network News, e-maily, webové stránky, vyrovnávací paměť pro APT,
atd. Velikost tohoto adresáře velmi závisí na způsobu používání vašeho
počítače, ale pro většinu lidí bude velikost dána režijními náklady správce
balíčků. Pokud se chystáte nainstalovat najednou vše co Debian nabízí, mělo by
pro /var stačit vyhradit dva až tři gigabyty. V případě, že
budete instalovat systém po částech (nejprve služby a utility, potom textové
záležitosti, následně X, ...), můžete skončit s 2-5 GB zabraného místa jenom ve
/var. Jestliže je vaše priorita volné místo na disku a
neplánujete používání APT (alespoň pro velké updaty), můžete vystačit se 30 až
40 megabyty.
/tmp: sem programy většinou zapisují dočasná data. Obvykle by
mělo stačit 20-50 MB.
/proc: je virtuální souborový systém, který není uložen na pevném
disku, tudíž pro něj není potřeba vyhradit žádné místo. Adresář obsahuje
životně důležité informace o aktuálně běžícím systému.
Je velmi důležité vědět, pro jaký účel budete počítač používat. Podle toho odhadnete nároky na diskovou kapacitu a navrhnete optimální rozdělení pevného disku.
This has changed for Potato -- we need to update it. Pro zjednodušení instalace Debian nabízí několik přednastavených profilů What does this need to be called? (viz Výběr a instalace profilů, Oddíl 7.24). Profil je jednoduše sada balíčků, které jsou při instalaci automaticky vybrány, takže je nemusíte vybírat ručně.
U Každého profilu je udávaná velikost výsledného systému po instalaci. I když přednastavené profily nepoužíváte, je vhodné si následující odstavce aspoň pročíst, protože vám pomůžou získat představu o potřebné velikosti oddílů.
Zde je uvedeno několik profilů a jejich velikosti: The various applications and sizes should probably go here.
Pamatujte, že všechny uvedené velikosti jsou orientační a že neobsahují další
věci, které obvykle v systému bývají (jako třeba pošta, soubory uživatelů,
data). Při přidělování místa pro vaše vlastní soubory a data je vždy lepší být
velkorysý. Konkrétně v Debianu oblast /var obsahuje hodně dat
závislých na dané situaci. Například soubory programu dpkg mohou
klidně zabrat 20MB, ani nemrknete. Pokud přidáme velikost logovacích souborů
(většinou v řádech MB) a ostatní proměnlivá data, měli byste pro
/var uvažovat o alokování minimálně 50MB.
BIOS obecně přidává další omezení na rozdělení disku. Je určeno, kolik můžete
na disku připravit ,,primárních'' a ,,logických'' oddílů. Někdy BIOS dokáže
zavést systém jen z části disku. Informace na toto téma podávají dokumenty
Linux Partition
HOWTO a Phoenix BIOS
FAQ, zde uvádíme jen stručný přehled.
,,Primární'' oddíly jsou původní koncept rozdělení disku. Na disku mohou být maximálně čtyři. Toto omezení překonávají oddíly ,,rozšířené'' a ,,logické''. Změníte-li jeden primární oddíl na rozšířený, můžete tento prostor využít k vytvoření libovolného počtu logických částí. Na disku lze však vytvořit maximálně jeden rozšířený oddíl.
Linux omezuje počet oddílů na 15 pro disky SCSI (tři primární a dvanáct logických) a 63 oddílů na disku IDE (3 primární a 60 logických).
Poslední omezení, kterého si o systému BIOS musíte být vědomi, se týká umístění
oddílu s jádrem operačního systému. Oddíl se musí nacházet v prvních 1024
cylindrech na disku, pokud ovšem nemáte novější BIOS, který podporuje
,,Enhanced Disk Drive Support Specification''. Protože je obyčejně oddíl, ze
kterého zavádíte systém, totožný s oddílem kořenového svazku, zkontrolujte, že
se vám tato oblast vešla do prvních 1024 cylindrů. Lilo, Linuxový zavaděč, i
Debianí alternativní zavaděč mbr musí použít BIOS pro načtení
jádra z disku do operační paměti RAM. Jestliže jsou v BIOSu přítomna rozšíření
pro přístup k velkým diskům (přes přerušení 0x13), pak budou použita. V
opačném případě je použito původní rozhraní pro přístup k diskům, které bohužel
neumí adresovat oblasti nad 1023. cylindrem. Avšak v okamžiku, kdy je Linux
zaveden, už nezáleží na omezeních BIOSU, protože Linux k přístupu na disky BIOS
nepoužívá.
Pokud máte velký disk, možná budete chtít využívat techniku překladu cylindrů,
kterou můžete zapnout v BIOSu (jako třeba LBA nebo CHS módy). Více informací
ohledně velkých disků najdete v Large Disk
HOWTO. Pokud používáte techniku překladu cylindrů a BIOS
nepodporuje rozšíření pro přístup k velkým diskům, pak se vaše zaváděcí oblast
musí vlézt do přeloženého ekvivalentu 1024. cylindru.
Pro splnění těchto požadavků je doporučeno vytvořit malou oblast na začátku
disku (5-10MB by mělo stačit), která se použije jako zaváděcí oblast Linuxu.
Ostatní oblasti je pak možné vytvořit kdekoliv ve zbylém místu. Zaváděcí
oblast musí být připojena jako /boot, protože v tomto
adresáři se uchovávají Linuxová jádra. Takovéto nastavení bude fungovat na
libovolném počítači, ať už používá nebo nepoužívá LBA, CHS nebo podporuje
rozšíření pro přístup k velkým diskům.
Disky a oddíly na nich mají v Linuxu odlišné názvy než v jiných operačních systémech. Pro budoucí práci budete potřebovat vědět, jak se zařízením v Linuxu přidělují názvy.
Oddíly na discích jsou rozlišeny připojením čísla k názvu zařízení: ,,sda1'' a ,,sda2'' představují první a druhý oddíl prvního disku na SCSI.
Například předpokládejme počítač se dvěma disky na sběrnici SCSI na pozicích 2 a 4. Prvnímu disku na pozici 2 odpovídá zařízení ,,sda'', druhému ,,sdb''. Tří oddíly na disku ,,sda'' by byly pojmenovány ,,sda1'', ,,sda2'', ,,sda3''. Stejné schéma označení platí i pro disk ,,sdb''.
Máte-li v počítači dva řadiče pro SCSI, pořadí disků zjistíte ze zpráv, které Linux vypisuje při startu.
Primární oddíly jsou v Linuxu reprezentovány názvem disku a číslem oddílu 1-4,
např. /dev/hda1 odpovídá prvnímu primárnímu oddílu na prvním
disku na IDE. Logické oddíly jsou číslovány od 5, takže na stejném disku má
první logický oddíl označení /dev/hda5. Rozšířený oddíl, tj.
primární oddíl obsahující logické oddíly, sám o sobě použitelný není. To platí
jak pro IDE, tak SCSI disky.
Jak jsme již uvedli, máte-li místo na disku, měli byste si určitě vytvořit dva
svazky - menší kořenový a větší, na němž bude připojen adresář
/usr. Většině uživatelů stačí dva oddíly. Zvlášť v případě, že
máte jeden malý disk, vytvořením mnoha oddílů plýtváte prostorem na disku.
Chcete-li instalovat více programů, které nejsou přímo součástí distribuce,
může se vám hodit samostatný oddíl pro /usr/local. Pro počítač,
který zpracovává hodně pošty, má smysl vytvořit svazek pro
/var/spool/mail. Někdy je dobré oddělit adresář /tmp
na oddíl s kapacitou 20 - 32 MB. Na serveru s více uživateli je výhodné
vymezit velký oddíl pro jejich domovské adresáře /home. Obecně platí, že
rozdělení disku se liší počítač od počítače a záleží, k čemu Linux používáte.
Při instalaci komplikovanějšího systému (např. serveru) se podívejte na
Multi Disk
HOWTO, na podrobnou informaci. Tento odkaz může být zajímavý rovněž
pro zprostředkovatele připojení k Internetu.
Zůstává otázka, kolik vyhradit pro virtuální paměť. Názory systémových administrátorů jsou různé, jedna zkušenost je mít stejně odkládacího prostoru jako máte paměti, pro většinu uživatelů přitom nemá smysl vytvořit více jak 64 MB virtuální paměti. Samozřejmě, že existují výjimky, budete-li řešit soustavu 10000 rovnic na počítači s 256 MB, budete potřebovat více jak gigabyte odkládacího prostoru. Pokud potřebujete hodně virtuální paměti, zkuste umístit její oddíly na různé disky.
Na 32-bitových architekturách (i386, m68k, 32-bit SPARC, a PowerPC), využije Linux z jednoho odkládacího oddílu maximálně 2 GB, takže není důvod, proč překračovat tuto hranici. Na počítačích Alpha a SPARC64 je limit tak velký, že se považuje za téměř neomezený (ze současného pohledu). Máte-li větší nároky na virtuální paměť, zkuste umístit odkládací oddíly na různé fyzické disky, a pokud možno, na různé IDE nebo SCSI kanály. Jádro bude vyrovnávat zátěž mezi jednotlivé oblasti, což se projeví ve zvýšení rychlosti.
Můj počítač má 32 MB paměti a 1,7 GB IDE disk na zařízení
/dev/hda. Na /dev/hda1 je oddíl pro DOS o velikosti
500 MB (měl jsem jí vytvořit jen 200 MB, poněvadž jí skoro nepoužívám).
Odkládací oddíl má 32 MB a je na /dev/hda3. Zbytek tj. asi 1,2
GB na /dev/hda2 je kořenový svazek pro Linux.
Rozdělení disku můžete provést buď před instalací Debianu nebo v jejím průběhu. Pokud je celý počítač vyhrazen pro instalaci Debianu, rozdělení disku by mělo probíhat jako součást instalačního procesu (``Rozdělit pevný disk'', Oddíl 7.7). Když máte počítač s více operačními systémy, je obvykle lepší nechat každý systém, ať si vytvoří své vlastní oblasti.
Následující sekce obsahují informace o dělení disku z vašeho původního operačního systému. Toto dělení probíhá ještě před instalací. Pamatujte, že si budete muset převádět mezi jmény oblastí jak je značí Linux a mezi tím, jak je značí ostatní operační systémy; viz Názvy zařízení v Linuxu, Oddíl 4.3.
Pokud budete měnit diskové oddíly se souborovými svazky FAT nebo NTFS, doporučuje se buď postup popsaný dále v textu nebo použití programů ze systémů DOS nebo Windows. Není nutné provádět rozdělení disku z těchto systémů, lepších výsledků obvykle docílíte v Linuxu.
Jedna z nejčastějších situací je přidání Debianu na systém, kde už je DOS (případně Windows 3.1), Windows 95, Windows 98, Windows NT nebo OS/2, aniž by se zničila předchozí instalace. Jak už bylo vysvětleno v Trochu teorie, Oddíl 4.1, zmenšování velikosti diskového oddílu vede skoro jistě ke ztrátě dat, pokud se neprovedou jistá opatření. Metoda, kterou zde popíšeme, sice nezaručuje, že nepřijdete o data, ale v praxi velice dobře funguje. Rozhodně si ale vytvořte zálohu dat.
Nejprve se rozhodněte, jak disk chcete rozdělit. Postup v této sekci rozdělí jeden oddíl na dva. Jeden bude obsahovat původní operační systém a druhý bude pro Debian. Během instalace Debianu budete mít příležitost druhou část disku dále rozdělit.
Postup se zakládá na přesunu dat na začátek oddílu a následné změně do záznamů o rozdělení disku tak, že nedojde ke ztrátě dat. Důležité je, abyste mezi přesunutím dat a změnou oddílů provedli co nejméně operací, snížíte tak možnost zápisu nějakého souboru do volného místa na oddílu a podaří se vám vydělit z původního oddílu větší část.
Budete potřebovat program fips, který najdete v adresáři
tools na serverech zrcadlících distribuci Debianu. Rozbalte
archív a nakopírujte soubory RESTORRB.EXE, FIPS.EXE a
ERRORS.TXT na systémovou disketu. Systémová disketa se vytvoří
příkazem sys a:. Program fips je doplněn velmi kvalitním popisem.
který jistě oceníte v případě, že používáte při přístupu na disk kompresi dat
nebo diskový manažer. Vytvořte si systémovou disketu a než začnete
defragmentaci, přečtěte si dokumentaci.
Další krok je přesun dat na začátek oddílu. To umí program
defrag, který je součástí systému DOS verze 6.0 a pozdějších
verzí. Dokumentace k programu fips obsahuje seznam jiných
programů, které můžete k tomuto úkonu použít. Jestliže používáte Windows 95,
musíte použít jejich verzi programu defrag, poněvadž verze pro DOS
nezvládá FAT32, která obsahuje podporu dlouhých jmen u Windows 95 a vyšších.
Po ukončení defragmentace disku, která může na větších discích chvíli trvat, zaveďte systém z připravené systémové diskety. Spusťte a:\fips a postupujte podle návodu.
Pozn. Existují další programy pro správu disku, pokud s programem
fips neuspějete.
Při vytváření oddílů pro DOS nebo změně jejich velikosti Linuxovými nástroji,
pozorovali někteří uživatelé problémy s takto připravenými oddíly. Někdy se
jednalo o zhoršení výkonu, časté potíže s programem scandisk nebo
divné chyby systémů DOS a Windows.
Kdykoliv vytvoříte nebo změníte velikost oddílu určeného pro DOS, je dobré
vymazat prvních pár sektorů. Před spuštěním programu format v
systému DOS, proveďte z Linuxu
dd if=/dev/zero of=/dev/hdXX bs=512 count=4